Ollie Roučková. První česká žena na dakarském měsíci, v cíli! Kam a na co cílí v budoucnu?

Děkujeme Ti za sdílení
Share on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email

S Ollie jsme si sedly během její fyzické přípravy na Dakar 2020 do svěží trávy. Podmínky nebyly ideální a k tomu nárazový silný vítr, v dáli se krásně krávy smály, vlevo to kosil Karel s motorovou kosou, vpravo Mirda s motorovou pilou, sobota na vesničce jak má být. Nedaly jsme se odradit a nechala jsem sympaťačku Ollie ledasco prozradit.

Po delším přátelském prologu jsem zlehka navázala na některá hezká témata, a jedním celkem obecně frekventovaným jsem začala ofiko zpověď :

 

Maria: Tím jsem začínat nechtěla, ale je to obvyklá otázka, na kterou se lidi ptají. Jak se to dělá během závodu, jak čůráte?

Ollie: Čůráme. Normálně si zastavíš a jdeš čůrat. A je ti to úplně jedno kde. Takže pak je to takový zdomácnělý, že už Ti to nepřijde divný, že tam je sto lidí a že si Tě každej fotí a natáčí.

 

Maria: Traduje se, že chlapi, když jedou o čas, tak i v kabině to prostě pustěj.

Ollie: Pustíš to, já jsem to zkoušela, i na čtyřkolce i v bugině, ale mě to nejde. Snažila jsem se, ale nejde to. Tak jsme se domluvili s navigátorem, že zastavujeme a fakt se za to nestydím. Prostě si zastavím a vyčůrám se, než abych ten močák mučila.

 

Maria: Je to ta nejlidštější potřeba…

Ollie: To ano, ale snažím se to mít tak, abych šla před závodem a po závodě. Kolikrát mi řekli do rádia nebo do mikrofonu, až za sto kilometrů, tam je cíl. Takže jsou takový situace.

Maria: Takovým situacím se asi člověk nevyhne.

 

Maria: Když děláme rozhovory, tak nás zajímají ty lidský příběhy. Určitě se Tě už tisíc lidí ptalo na Tvůj nejlepší a největší úspěch. Já se zeptám na to, jakou svoji vlastnost nebo schopnost bys vyzdvihla, kterou u sebe oceňuješ a která Tě dovedla do toho, že jsi schopná jezdit úspěchy v chlapským světě a prosadit se jako žena mezi chlapama.

Co si myslíš, že máš specifického v sobě, že v tomto mužském světě můžeš takto úspěšně fungovat?

Ollie: To je hrozně těžký říct, protože se nerada chválím. Já bych Ti mohla říct milión nedostatků, které mám, ale zase ty nedostatky patřej k tomu, abych mohla být mezi těma nejlepšíma v tom světě. Protože když vím, že mi něco nejde, tak na tom strašně dřu a připravuju se a piluju to. Takže ta moje cílevědomost a zabejčenost, takový ten „pitbul“, co je ve mně, tak to je asi to, proč můžu být tam, kde jsem. Protože já se nevzdám, nikdy.

A když se vzdám, tak řeknu, ano, nejde to, protože vím, proč mi to nejde a proč mi to nepůjde dál. Ale nebudu se vymlouvat na stroj a na další věci. Vždycky je to o mně.

 

Maria: Dalo by se říct, že to je takové Tvoje moto – nikdy se nevzdám? Nebo máš nějaké jiné?

Ollie: Já mám takové převzaté moto: Buď víc, než se zdáš a nevzdávej se. Jdi dál. Najdi si cestu, proč to půjde a nehledej, proč to nejde.

 

Maria: To Ti určitě pomáhá překonat ty těžší chvíle. Určitě nejsou jen chvíle, kdy je člověk „nahoře“, ale jsou i ty chvíle, kdy je člověk „dole“, kdy je třeba zapnout i mentální a duchovní síly. Co v těchto situacích Ti nejvíce pomáhá?

Ollie: Určitě vzpomínky na rodinu, protože já mám, teda měla jsem úžasnýho tatínka. Bohužel se stala taková blbá věc, že jsem přijela z Dakaru a tatínek mi umřel. Takže jsem na Dakaru nevěděla, jestli až přiletím ho ještě uvidím. Ale vždycky, když mi je ouvej, tak vzpomínám na rodinu. Na to, jak říkám například sestře, že to nejde a ona na to, ale jde to, dělej, mákni! Nebo vzpomínám na to, jak mi táta vždycky říkal, hlavně si nerozbij čumák nebo nevymlouvej se, nebreč a nefňukej. Takže tohle jsou ty věci, který v hlavě probíhaj. A potom ty tréninky, kdy prostě plivu krev a brečím a křičím na trenérku a ta zase řve na mě. Takže to jsou ty momenty…

 

Maria: Takže si člověk asi řekne – co všechno jsem musel udělat, abych byl tam, kde jsem…

Ollie: Tak já to dost dobře vím, to si ani nemusím říkat, ale spíš takové momenty, kdy se mi lidi snažili pomáhat – trenérka nebo fyzioterapeut. Ty lidi za mnou stáli celou tu trnitou cestu, kterou jsem měla před sebou, a ještě budu mít, šli se mnou. Tak už prostě kvůli nim to nejde zahodit a říct, že nejedu, protože se mi nechce a že je dneska hezky a chci raději k vodě…

 

Maria: Tak to je taková snazší cesta. Ty si asi vybíráš cesty, kdy je potřeba něco překonat. Jak jsi říkala na začátku – každý má milión vlastností, které o sobě ví a na kterých chce zapracovat. Tak myslíš, že i ta Tvoje sportovní dráha je Tvoje cesta, jak pracovat na tom zlepšit sám sebe?

Ollie: Je to tak. Ta sportovní dráha jde potom i s tou osobností a všechno jde ruku v ruce, protože člověk – jezdec, by měl mít pokoru a měl by umět přijímat rady od lidí, kteří opravdu umí.

A to já mám a jsem za to strašně vděčná. To mě zase naučili rodiče a já se nebojím zeptat někoho, o kom vím, že ten člověk opravdu umí. Dokážu jít za ním a říct – tohle nevím, pomůžeš mi s tím? A umím poslouchat. Takže je to ruku v ruce, a to jsou takové ty malé nuance, které mě odlišují.

 

Maria: Jak to říkáš – pokora, kterou v sobě člověk nosí. Nemusím vědět všechno, ale můžu se umět zeptat.

Ollie: Přesně tak, nesnědla jsem všechnu moudrost světa. Nejsem nejlepší jezdec na světě, na planetě a mám to všechno opravdu vydřený potem a krví.

 

Maria: Ollie, píšeš o sobě také, že chceš být vzorem pro ženy. Že je možné jít svojí cestou, žít si svoje sny, plnit si svoje sny. Co Ty jako žena vnímáš, že je pro ženy jiného v tomto sportu?

Ollie: Pro nás je to všeobecně těžký, motoristický sport, protože je to opravdu fyzicky, psychicky a ještě jinak náročný pro nás pro ženy. Protože my ženy máme trošičku jiný emoce, než mají chlapi, tak to je teda dřina. Je to řehole, hlavně pro ty chlapy, protože v tom týmu, když je máš, tak oni to nechápou, proč ty hysterčíš. A ty nechápeš, že oni nechápou…Tohle než se ta holka nebo ten jezdec naučí, tak je to hrozně těžký.

 

Maria: Setkala ses i s nějakou situací, kdy jsi cítila, že Tě chlapi nepřijímají jenom proto, že jsi ženská v jejich světě, že oni to berou tak, že motorsport je mužský svět?

Ollie: Častokrát. A vlastně nejvíc v začátcích, kdy jsem začala vyhrávat. Začala jsem a najednou jsem vyhrála mistra České republiky v chlapské kategorii, tehdy to byla kategorie 4×4. Jezdila jsem na užitkové čtyřkolce, na CanAmu. Přijela jsem tam, takový malý závodní chrt mezi ty

velký chlapy a teď jsem jim najednou ukázala záda. Byl to první, druhý, třetí závod a najednou jsem vyhrála celý šampionát.  Tak mi říkali: „ holky patřej do kuchyně, co tady děláš?“ A potom už jsem si vydobyla to místo mezi nima a často se stávalo – teď už ne, ale stávalo se, že se odhlašovali ze závodu, když jsem tam přijela. Tak já jsem se už nehlásila oficiálně, vždycky jsem tam přijela, přihlásila se na poslední chvíli, protože oni se báli, že jim bude někdo říkat: „pojela tě holka, pojel tě culík.“

Bylo to těžký ze začátku.

 

Maria: Takže, nejen ta rivalita mezi soupeřema, ale dá se i říct, že – dneska je to moderní slovo – genderový vztahy mezi muži a ženami se tady zobrazují?

Ollie: Jo a hodně, hodně moc násobně. Teď, když jezdím dálkový rally a jezdím Dakar, tam je to jiný. Protože tam už ty jezdci jsou dospělí, jinak vychovaný a všichni víme, že život máme jeden, že nemáme další možnost, takže tam si lidé pomáhají a je to trošku jiný. Naopak na Dakaru je větší rivalita mezi ženami. Je to opravdu tak, nečekala jsem, že to tam tak bude, až mi je to líto, protože jestli jsem soupeř, nejsem soupeř, je to úplně jedno. Buď jsem lepší nebo horší. Prostě nechápu to. Nechápu tu logiku.

 

Maria: V čem je Dakar jiný? Takže i z hlediska vztahů, cítíš tam jinou atmosféru než na jiných závodech?

Ollie: Dakar je specifický. Je to úplně něco jinýho. Tam je všechno jinak. Tam je to tak, že ta atmosféra na Tebe dýchá ze všech stran. Je to tak obrovský závod, je to největší závod pro nás, pro motorkáře, čtyřkolkáře, autaře na planetě. To je něco jako olympijské hry. Jako kdybys přišla na olympiádu, to je úplně bomba. Dakar je Dakar, to se nedá popsat. Je tam úžasný to, že ty jezdci jsou opravdu jinde. Není to tak jako u nás na menších závodech, kde jsou schopní tě přejet. Nedochází jim, že Ty je bereš okolo, ale oni Tě najednou viděj před sebou a chtějí

do Tebe aspoň narazit. Tak to mi přijde hloupý, protože za prvý musíš jít do práce, potřebuješ být celej, protože když budeš rozlámanej, co bude? Na nikom si nic nevezmeš. Tady to je ten velkej rozdíl u Dakaru, dálkových rally a závodů u nás.

 

Maria: Kolik žen startovalo na Dakaru?

Ollie: Letos nás bylo na Dakaru sedmnáct žen, což je, tuším-li dobře, nejvíc v celý historii. Minulý rok nás bylo asi deset nebo třináct (pozn.redaktora : v roce 2018 se Dakaru zúčastnilo dvanáct žen a cíl vidělo šest z nich) a já jsem dojela třetí mezi ženama. Tato kategorie mezi čtyřkolkama a motorkama je v ženách spojená, takže tam stála Laila Sainz – motorkářka, největší „baba“, neskutečná ženská, která fakt umí jezdit a je to úžasná persona, pak další závodnice z Husqvarny a já. Dvě motorkářky a já jediná čtyřkolkářka. Tak to je takový wow!, Jak se to mohlo stát?

 

Maria: To je určitě krásnej pocit….

Ollie: To je. Je to neuvěřitelný. A letos – letos mám navigátora, a tak jsme byli v chlapský kategorii, což mi nevadí. Mně to je vlastně jedno. Když jsme smíšená posádka, tak jsme v chlapský kategorii. Ale je to fér. Protože když tam máš toho chlapa, tak on má větší sílu, víc vydrží, je to fér.

 

Maria: A co Tvé plány do budoucna? Říkáš, že Dakar je nejtěžší závod pro Tebe, tak jaké sny ještě máš ke splnění – profesní, závodní?

Ollie: Já si sny plním postupně, což je teda úžasný. Splnila jsem si jeden sen tím Dakarem. Pak jsem přemýšlela, co dál a vymýšlíme ve sportu něco trošku do olympiády, ale nebudu říkat dál nic víc. To si budu muset počkat, jestli na to budu mít, jestli to můžu jako holka říct – jestli na to budu mít „koule“. Protože to už je o rychlosti, je to trošku o něčem jiným, takže uvidíme, jestli tam se dostanu. To už by byla taková ta tečka za sportovní kariérou. A další sen, chtěla

bych být do první desítky na Dakaru v kategorii side by side. To bych byla nejšťastnější, možná bych i vyskočila z kůže (smích).

 

Maria: To Ti určitě budeme držet palce. A ještě bych se ráda zeptala, co dělá Ollie, když nezávodí, nesportuje, neběhá. Čím trávíš čas, když se právě nepřipravuješ na závod, co děláš ráda?

Ollie: Miluju čas s rodinou. Zní to hrozně normálňácky, ale vem si to, že jsem pořád na závodech. Pořád jsem někde v cizině, rodinu nevidím. Vidím je jenom na facebooku, na fotkách. Takže když přijedu domů, jsem s mamčou, s přítelem, se ségrou a se známýma, a to si užívám. Když chci vypnout, tak si vezmu dobrou knížku, lehnu si ke krbu nebo na zahradu a válím se a čtu si. A to zvládnu třeba i týden v kuse.

 

Maria: Právě jsem se chtěla zeptat, jak dlouho to vydržíš a jestli to umíš, odpočívat?

Ollie: Umím. Já jsem se to musela naučit, protože tělo taky občas potřebuje vypnout. Ono občas bolí, nemůžu chodit, bolí mě záda a tak. Už to stáří tam přiběhlo, dohnalo mě. Takže umím to a začíná ze mě být gaučák. Takže mám velký problém, že mi trenérka neustále posílá smsky : „Běhala jsi? Já jsem to neviděla. Ty Tvoje hodinky jsi zapomněla doma?“

A já si normálně užívám to, že ležím na gauči a koukám na televizi a cpu se čokoládou.

 

Maria: Ještě jednu otázku na závěr. Hodně cestuješ, s jakým ohlasem jsi se ve světě setkala na to, že jsi Češka?

Ollie:  Napřed lidé říkají: „Česko, kde to leží?“

Pak řvou: „ Jo, Praha – pivo, super ženský, paráda.“

Takže to je první ohlas.

A pak na mě tak koukaj a říkají: „ Kolik vás u vás doma jezdí?“

Byla jsem ve Finsku na závodech a tam jsem přijela jako závodník z největší dálky. A tam se mě zrovna ptali, kolik u nás jezdí holek na čtyřkolce. Tak z toho byli docela konsternovaní, když jsem jim řekla, že u nás je docela solidní základna a vyrůstají nový závodnice. Takže je hezký, že naši republiku poznávají a už i také díky našim kamioňákům závodníkům, Ti už si ve světě to místo vydobyli a tím pádem už o nás ve světě vědí.

 

Maria: Já si právě myslím, že sportovci, kteří cestují za svým sportem, za svou prací do ciziny, tak reprezentují dobře Českou republiku a dělají jméno ve světě, takže za to by jim měl patřit náležitý dík a ocenění.

Ollie: Přesně tak. Je to jedno v jakým sportu seš nebo jestli seš třeba jaderný fyzik nebo pomáháš nalézat léky na rakovinu. Já jsem hrozně pyšná na Českou republiku. Jsem jenom sportovec, radši bych byla jadernej fyzik nebo objevila nové léky, pomáhala víc, ale máme být na co pyšní jako Češi.

 

Maria: Přesně tak. My Ti děkujeme, že hájíš barvy České republiky. Přejeme Ti, ať se sny plní a ať i ty Tvé tajné sny dostanou naplnění.

Ollie: Doufám, že si je splním, že to ještě stihnu a děkuji vám a doufám, že se uvidíme na tom Dakaru.

 

Maria:  Takže příště na Dakaru a děkujeme za rozhovor.

OLLIE ROUČKOVÁ

 OLLIE ROUČKOVÁ